Pizza pes
...aneb jak to s pejskem vlastně bylo.
Někdy mám pocit, že jak jsem maličký, tak mě přehlížejí. No schválně, obrázek si na to můžete udělat sami…
Zrovna včera, když si sedla celá smečka ke stolu, přišel jsem za naším hlavním členem. Je to prý hlava rodiny a říkají mu „Tatínek“. Předními pacičkami jsem se mu opřel o nohu a hluboce jsem se mu zadíval do očí. Doslova jsem ho hypnotizoval. Měl jsem zájem o ten kousek uzeného, co mu přistál na talíři. Pacičku do ohně bych za to dal, že tentokrát to vyjde a určitě si mě všimne. A hádejte co! Nic! On si mě normálně nevšiml. Jako bych byl vzduch!
Kdyby to bylo poprvé, tak nad tím mávnu packou. Ale ono ne… Tohle se mi dělo každý den. Zkoušel jsem za ten dlouhý čas, co v téhle smečce jsem, různé členy sedící u stolu. Ale bylo to marné. Náš nejmladší dokonce nedosáhne ani zadními nohami na zem, takže když jsem se pokoušel o jeho pozornost, nemohl jsem se ho dotknout. Hrůza! Moje zaručená technika u něj pozbývala smysl. A když jsem na něj zkusil promluvit, akorát mě okřikli, ať prý „neštěkám“. Pche.
Naštěstí ten nejmladší umí komunikovat pomocí myšlenek. Ještě to tedy musí trénovat, ale občas, když se hodně snaží, tak mé signály přijímá a hází pod sebe kousky jídla. To je dobrota, to vám povím. Ne jako granule, co mám ve svých mističkách. Ne, ne. To je jiná pohádka. Šťavnaté a upečené masíčko, kousek mrkve… Tu tedy moc nemusím, ale to nevadí, to vyladíme. Občas hází také brambory. Ty zas tak špatné nejsou, ale maso je maso. Chce to holt cvik. Jak se říká: „Žádný učený z nebe nespadl.“
Rád ale vzpomínám na den, kdy jsem byl naopak středem pozornosti. Byl to náramný okamžik!
Ležel jsem poklidně v pelíšku na gauči, když v tom začala smečka nosit jídlo na stoleček do obýváku. Poznal jsem hned, že je něco jinak. Obvykle se totiž jídlo dávalo na stůl v kuchyni. Vypadalo to, jako by všechno to jídlo servírovali pro mě. Totiž, abyste to chápali... Když si vyskočím na pohovku, jsem stejně vysoko jako věci, které jsou na stole. Ideální pro konzumaci přímo ze stolu.
Členové smečky nepřestávali nosit a s přibývajícím jídlem se ve mně hromadilo vzrušení. Bál jsem se to dát najevo, protože smečka nemá moc ráda, když začnu pobíhat po pokoji a skákat po ostatních členech. Nechtěl jsem ten vzácný okamžik pokazit. Strategicky jsem tedy zvolil, že budu vyčkávat, jak to dopadne.
Spoustu věcí, které byly na stole jsem ani nepoznával. Ale pizzu, tu bych poznal i se zavřenýma očima. Vůni, která se z ní linula jsem totiž moc dobře znal. Tatínek pizzu občas přinesl, když se vracel po dlouhé celodenní vycházce domů. Často jsem si přál, abych mohl kousek ochutnat. A dnes se mi to možná splní, pomyslel jsem si.
Obývák se mezitím naplnil neodolatelnou vůní, jelikož někdo zavřel dveře. V tlamičce se mi hromadily sliny. Ta vůně mě doháněla k zoufalství. Chtěl jsem počkat, až zasedneme ke stolu všichni, ale nešlo to vydržet… Když si kousek dám, určitě to nikomu nebude vadit. Vždyť je tam toho tolik, no ne?
Pacičkami jsem se opřel o kraj stolu a opatrně se natáhnul pro tu dobrotu. Jakmile jsem si ukousnul první sousto, plán „dát si jen kousíček“ byl v trapu. Pizza do mě padala a nebralo to konce. Zastavil jsem se, až když na talíři zbývalo jen opravdu málo. Už jsem nemohl, ale připadalo mi neslušné, nechat po sobě zbytky. Dojedl jsem to tedy všechno a talíř jsem ještě pro jistotu vylízal. Poté jsem se odkutálel do pelíšku a spokojeně usnul.
Probudila mě až Maminka, která v nepřítomnosti Tatínka zastupovala funkci hlavy rodiny. „Ježiškote, my jsme tu zapomněli Maxíka! A podívej, dokonce snědl celou pizzu.“ „Vidíš to, ještě že jsme těch pizz koupili víc.“ smál se Tatínek. Potom mě vzali i s pelíškem a odnesli vedle do pokojíčku.
Dodnes na ten den rád vzpomínám. Doufám, že takové dny budou u nás doma častěji!